×

Aktuality

JAROSLAV ANIOL – ANDĚL STRÁŽNÝ V BRANCE VÍTKOVIC
JAROSLAV ANIOL – ANDĚL STRÁŽNÝ V BRANCE VÍTKOVIC

vloženo 18.02.2021

Vítkovice a Baník. Pro někoho úhlavní rivalové ostravského fotbalu, pro Jaroslava Aniola naopak dva milované kluby, ve kterých strávil takřka celý svůj fotbalový život. Pojďme se společně se slavným brankářem vrátit o téměř 70 let zpět a zavzpomínat a zavzpomínat nejen na nabídku West Hamu, ale také třeba na tu z úst Pepi Bicana.

Uplynulý pátek oslavil úctyhodných 92 let, přesto na nejpopulárnější sport na světě nedá Jaroslav Aniol stále dopustit. "Fotbal byl můj život. Už jako žák jsem začal fotbalem žít. Tehdy jsem byl ještě v Baníku Ostrava, který založil můj strýc Karel Aniol. Do svého klubu mě vytáhl z hornické kolonie na Kamenci, kde jsme v té době bydleli. Ono jiný sport pro lidi v kolonii ani nebyl. Byl pro nás vším, dokonce jsme čuchali k dresům dospělých hráčů, abychom nabrali zápasovou vůni. Na Slezské jsem si prošel žáky, dorostem, se kterým získal titul protektorátu v Praze na Strahově, a později si i zahrál první ligu," začíná vzpomínat velká osobnost ostravského fotbalu.

Být fotbalistou ovšem ve čtyřicátých letech minulého století nebylo nic úplně jednoduchého. "Ukončil jsem měšťanku a vyučil se v obchodě, tenkrát to byla Budoucnost. Na trénink jsem se bohužel dostal až po šesté hodině, když zavřely všechny obchody. Žádné úlevy nebyly. Když to viděli v Baníku, obzvlášť brankář Emil Kriške, tak mi zařídili nástup do firmy Ferra Ostrava (dnešní Ferona), kde jsem dělal v oddělení nákupu a prodeje. Tam už to bylo schůdnější a na trénink jsem mohl prakticky kdykoliv. Ferra tehdy fandila Slezské jak hrom."

"Po roce 1945 jsem ale musel Baník opustit a nastoupit na vojnu, takže si sehnali Vencu Morávka, gólmana reprezentace Československa. Na Slezské se mě přes šachtu snažili různými způsoby udržet, ale tehdy to na vojenské správě fungovalo dosti složitě, takže jsem měl smůlu a podařilo se jen o šest měsíců pozdržet nástup. Pak jsem se musel hlásit do vojenského útvaru do Bučovic u Brna. Bohužel se s tím nedalo nic dělat a nepodařilo se mi ani dostat do ATK Praha, kde to vypadalo slibně, ale už nemohli čekat, a tak si místo mě nakonec vzali Marzina ze Slavie."

Byť díky odvodu přišel o fotbal na nejvyšší úrovni, o svůj milovaný koníček tak úplně nepřišel. "V Bučovicích jsem hrával za posádkový klub. Vrátil jsem se tam do útoku na své původní místo, kde jsem začínal i v Baníku," pokračuje Jaroslav Aniol ve vyprávění a přidává vysvětlení, že se vlastně stal brankářem vcelku náhodou: "Tehdy se v dorostu během mistrovských zápasů nesmělo střídat hráče, když se někdo zranil, muselo se utkání dohrát o deseti. Když musel ze zápasu odstoupit gólman, šel do branky někdo z pole. To byl i můj případ. Jednou na zápas nepřišel Venca Vicher, a tak mě trenér Štastný poslal mezi tři tyče. Dopadlo to dobře, a tak si mě od té doby brali na trénink jako gólmana, kdyby se situace později opakovala. Pak už jsem tam zůstal. Jenže ze Slezské později odešel Kriške a nahradil jej Schäfer, který však jezdil z Kopřivnice, a tak nemohl být na každém tréninku. Trenér Kuchyňka si mě tedy vytáhl na dva tréninky týdně do ligového mužstva. Nakonec jsem v A-týmu již zůstal a odchytal nějakých šestnáct ligových zápasů."

Možná se dalo očekávat, že po letech amatérského fotbalu během vojny se Jaroslav Aniol pokusí restartovat profesionální kariéru a vrátit do ligy, jenže v jeho hlavě tomu bylo úplně naopak. "V říjnu 1953 jsem přišel z vojny a po těch letech jsem už ani neměl na vrcholový fotbal moc chuť. Jednoho dne však za mnou přišel předseda Vítkovic Krejčí s tehdejšími hráči Křižákem a Šajerem. Před vojnou jsem s nimi hrával a mezitím byli ve Zlíně, a nakonec přestoupili do Vítkovic. Říkali, že v týmu zkrátka nemají gólmana, zrovna totiž skončil vynikající Petruška. I když se mi už moc nechtělo, tak Vítkovice se ke mně chovaly velmi slušně, splnily, co slíbily, a tak jsem do toho šel."

"Oblíkli mě a dali mi slušné zaměstnání - investora nákupčího pro závodní dopravu Vítkovic, řešil jsem auta, vagóny, lokomotivy atd. Po půl roce jsem dostal i byt. K tomu jsem normálně trénoval jako každý jiný, byť všichni jsme měli v závodě určité úlevy, což běžní lidé ani moc nevěděli. Do fotbalu jsem šel znovu naplno a poměrně se dařilo, protože jsem se dostal i do různých výběrů Ostravy, Moravy či DSO (dobrovolná sportovní organizace) Baníků. Tehdy podobných organizací byla celá řada - stavaři byli Tatran, studenti Slavia, a podobně. Ve výběrech pak byli hráči z celého Československa. Na celostátní úrovni ale byli v té době samozřejmě i lepší brankáři."

Již od začátku Aniolova působení ve druhém nejslavnějším ostravském klubu se na jeho adresu v médiích objevovaly samé superlativy. Některé z nich můžete vidět také ve fotogalerii složené ze zapůjčeného almanachu. Vše vypadalo skvěle, jenže pak došlo na osudný zápas, který nejenže připravil Vítkovice o dva základní stavební kameny sestavy, ale dost možná zmařil i slibně rozjetou jízdu na postup do nejvyšší soutěže. "Hráli jsme druhou ligu v Prostějově a jeden z domácích, tuším Soldán, utekl našemu bekovi, já musel vyběhnout a jít mu pod nohy. Snažil se mě přeskočit, ale dopadl na předloktí mé levé ruky. Navíc jsme inkasovali vyrovnávací branku. Poslední půlhodinu jsem pak dohrál s prasklou kostí v útoku, a dokonce jsem ještě trefil břevno," vzpomíná na zápas hraný 27. května 1956, kdy se kromě něj zranil v utkání také Ježek a další tři hráči utkání dokulhali. Vedení v soutěži rázem vystřídal pokles do středu tabulky.

Sám Jaroslav Aniol utržil šrám, ze kterého se již nikdy úplně nedostal. "Půl roku jsem se léčil, leč špatně to srostlo a ruku ještě teď nemohu pořádně otočit. Občas jsem pak hrával v útoku, například v poháru jsem vstřelil Kravařím pět branek, a to jsem hrál jen poločas. Vrátil jsem se i do branky, jenže už to nebylo ono. V Trenčíně za stavu 2:2 jsem chvíli před koncem chtěl pohodlně chytit neprudkou střelu, avšak se mi nepodařilo levou ruku úplně otočit a míč se od palce odrazil do sítě. Domů jsme tak jeli s prohrou 2:3. Později jsem hrával za B-tým a jen občas zaskakoval v brance."

I přes zranění však dokázal Jaroslav Aniol ukázat mezi tyčemi své umění, a to i proti věhlasným celkům. V nedávné době se připomínal slavný duel, kdy na Městský stadion zavítal West Ham United, který teď při působení Tomáše Součka a Vladimíra Coufala nabírá v Česku na popularitě. "Nastupoval jsem až ve druhém poločase, sice jsme vedli, leč po změně stran hosté vyrovnali na 1:1. Měl jsem spoustu zákroků, tehdy jsem si i říkal, že mi jen tak góla nedají. Jirka Starosta, jediný, kdo u nás uměl anglicky, po zápase ještě něco probíral s brankářem hostů. Jejich gólman prý říkal, že chce končit a hledá za sebe náhradu, tak že by mi to vyjednal. Zájem jsem samozřejmě měl, ale nebylo to reálné. Hráči se do ciziny v podstatě vůbec nepouštěli. No a možná si ze mě i Jirka jen dělal srandu a s brankářem West Hamu se bavili o něčem úplně jiném, kdo ví. Už jsme se po tom k tomu nevraceli," vzpomíná si Aniol na slavnou historku s anglickým celkem.

I v dalším průběhu kariéry zůstal stále věrný Ostravě, byť o nabídky nikdy nouzi neměl. "Zájem o mě byl skoro všude, kam jsme přijeli. Hlavně teda v Polsku, kde jsme často hrávali a jednou o mě dokonce psali jako o andělu strážném v brance Vítkovic. Pamatuji si například i na zájem Děčína, který kdysi hrával také druhou ligu, nebo třeba Hradce a dalších. Ale nikam mě to netáhlo, byl jsem prostě Baníkovec a Vítkovičák. Navíc jsem se oženil a dostat byt či dobrou práci, kde vám vyjdou vstříc fotbalu, v té době nebylo jen tak. Dal jsem přednost stabilnímu životu."

"Po aktivní kariéře jsem se vrhnul na trenéřinu. V Ostravě dokončil trenérskou jedničku a dvojku, zkouškou v Praze pak získal možnost trénovat i ligové mužstvo. Začal jsem pak dělat asistenta trenéru Šaflovi. On vedl tréninky odpoledne, já zase dopoledne. Později jsem dostal na starost dorost a další mužstva. Půlrok jsem dokonce zaskakoval u A-týmu. Až jednou generální ředitel Peška řekl, že si můžu vybrat, jestli chci dělat trenéra nebo tajemníka. Následně mě upozornil, že tajemník vydrží déle. (smích) Rudolf Peška byla osobnost jako hrom. Sekretáře mu tehdy dělal Jirka Starosta, bývalý hráč a šéf mezinárodního oddělení, znal snad šest jazyků. Oba byli velcí fandové vítkovického fotbalu," vzpomíná během našeho rozhovoru na vítkovické osobnosti dvaadevadesátiletá legenda.

"Asi pět let jsem dělal tajemníka, pak mě ale někteří funkcionáři neměli úplně rádi. V představenstvu totiž byli šéfové pěti jednotlivých vítkovických závodů, kteří sice fotbalu fandili, ale odbornosti tolik nepobrali. Od ředitele závodu jsem jednoho dne dostal úkol - přivést hráče v pátek v šest ráno na mostárnu, kde si je někdo převezme a vezme je na dílnu. Někteří hráči už v té době pracovali třeba v kanceláři, tudíž tohle se týkalo těch ostatních. Měli pracovat od šesti do deseti, pak jít na svačinu, přesunout se na stadion a od jedné do tří být na mnou vedeném tréninku. Nařízení se však úplně nedodržovalo, kluci něco málo porobili, ovšem často měli omluvenky. Pak se začalo profesionalizovat a přišla velká jména jako Juřka, Štibrányi z národního mužstva a další. Postupně se profesionalizoval i sekretariát a bylo čím dál více práce, tak jsem se stáhl."

"V té době Poruba hrála druhou ligu a dlouho byla bez trenéra, tu úlohu na sebe vzal Mirek Věncek, jenž byl zároveň i hráčem. A tak jsem šel na osm let do Poruby. Jak ale generální ředitel Peška dříve předpověděl, znovu jsem se vrátil do Vítkovic a vydržel na sekretariátu po boku pana Zagory až do penze, dokonce jsem ještě čtyři roky přesluhoval. Staral jsem se o mládež i béčko."

Když si člověk pročítá vzpomínkový almanach Jaroslava Aniola plný novinových výstřižků a fotek, jde vidět, jak fotbal i oba slavné ostravské kluby miluje. Derby si však nikdy příliš k srdci nepřipouštěl. "Ligu jsem proti Baníku nikdy nehrál, jen druhou ligu a jednou jsme je porazili ve finále krajské úrovně poháru. Tehdy proti nám nastoupil i Jirka Křižák, můj kamarád od dětství. Uvědomoval jsem si, že hraji proti klubu, ve kterém jsem vyrostl a který táhnul můj strýc Karel, jenž mě tam dovedl a pro klub i s dluhy zemřel, ale moc jsem si to všechno nepřipouštěl. Nebyl jsem ani nijak zvlášť nervózní. Bral jsem to tak, že se postavím mezi tři tyče a chytnu co půjde. Mezi hráči obou mužstev navíc bylo při derby všechno v pořádku, byli jsme kamarádi. Vždyť i spousta z nich nakonec později ve Vítkovicích dokonce skončila."

"Je fakt, že tehdy se ve Vítkovicích lovilo hráče především na jižní Moravě a Slovensku. Čtyři jsme jezdili sledovat zápasy a vytipovávat jednotlivé kluky. Někoho jsme sledovali i dva roky a pak ho získali za menší částku. Když se hráč prosadil, tak jeho cena hodně stoupla. Sportovně-technická komise fungovala skvěle, klubu takové přestupy finančně hodně pomohly. Za přestup bylo podle předpisů nějakých 20 tisíc korun, v první lize asi nějakých 30. To ale byly jen nějaké oficiální částky, bokem šlo dalších patnáct či dvacet tisíc navíc. Často se to pak muselo shánět po všech čertech. Celkově práce bylo ve Vítkovicích vždycky dost. Určitou dobu jsem vedl také trenérskou radu, byl tam i Olda Sedláček. Řešili jsme také třeba vyhřívání stadionu, což v té době byla velká věc," připomíná své různé role v klubu.

Za ty roky strávené fotbalem toho zažil Jaroslav Aniol spoustu a během našeho hodinového rozhovoru tedy bylo velmi těžké vybrat ty nejzajímavější historky. Přesto ve svých dvaadevadesáti letech vytáhl nejednu zajímavou vzpomínku. Ta nejoblíbenější se týká Pepi Bicana, nejlepšího střelce na světě s vítkovickou stopou.

"Hráli jsme ligu na Slavii, tehdy v ní ještě působil Pepi Bican, a přijeli jsme spíše s náhradníky, ke kterým jsem tedy patřil i já. Prohráli jsme 2:5, přesto mě v novinách chválili. Pepík mi navíc nedal góla ani z penalty, kterou jsem mu chytil. Po zápase za mnou pak přišel, vzal mě jakožto ještě skoro dorostence kolem ramen a říkal: 'He-Hele, jsi mě naštval. V lize mi penaltu ještě nikdo nechytil. Půjdeš do Slavie, když to zařídím?' To teda bylo ještě před vojnou, takže mě vůbec nenapadlo někam jít, já byl rád, že vůbec hraji fotbal a mohu se čtyřikrát týdně vysprchovat, doma jsme koupelnu neměli. Byl jsem šťastný za to, co jsem měl. Po tom zápase za mnou přišli i naši funkcionáři, odchytili mě před nástupem do tramvaje a říkali, ať s ostatními nenastupuji. Dali mi tři tisíce do ruky s poznámkou, ať to nikomu neříkám, ale že to bylo z mé strany dobrý. To bylo v době, kdy jsme za výhru měli dva tisíce prémie. Daň byla 10 procent a stovku jsme dávali starému Křižákovi, který dělal hospodáře a staral se o hřiště. Za přátelák bylo nějaké čtyři stovky," vybavuje si Aniol, kterak se mohl dostat do Slavie. Byť se s Bicanem nepotkal ani ve Slavii a ani ve Vítkovicích, rád na slavného střelce vzpomíná.

"Jednu dobu se hodně psalo o Larbim Benbarkovi, prvním fotbalistovi afrického původu na vrcholné úrovni v Evropě. Měli jsme sraz reprezentace a kluci se o něm bavili, debatu ale ukončil Pepi Bican se slovy, že Benbarek je dobrej, ale on je lepší. A bylo po debatě. Nikdo ani nemuknul, ani se nezasmál. No a byla to pravda, pro mě je Pepi nejlepší fotbalista na světě, který kdy kopal. Prodlužoval si sám tréninky, zahrával trestné kopy ze všech stran a byl i rychlý. Stovku měl za nějakých jedenáct vteřin, to se i atleti divili. Pepík byl fenomenální a měl navíc neskutečný respekt."

"Pamatuji si také třeba na utkání na půdě Levski Sofia, bylo šílené horko, nějakých 36 °C, a hrálo se na krásném stadionu před snad třiceti tisíci diváky. Zavedli nás dolu do šaten, do příjemného chládku, připraveny byly broskve naložené v ledu a sifon. Jenže jak jsme z toho sklepa vylezli ven, tak nás to vedro úplně porazilo a nebyli jsme se z toho schopni vzpamatovat. Prohráli jsme 2:6 a následně jeli autobusem do Varny, tu jsme na škváře porazili 2:1. Do kabiny se v poločase dobýval herec Pepa Kobr, znali jsme se z divadla a vyměňovali si lístky na fotbal za vstupenky za operety. Večer přišel na posezení s týmem. Tenkrát jsem posílal pozdravy se zájezdu, někdy i za kluky, na ROH a další místa. Jeden lístek zůstal a na popud Pepy jsme jej poslali Evě Kunertové, televizní hlasatelce. Za tři týdny po návratu přišel lístek z Varny od ní, tak jsme se smáli. Taková byla doba. Rád vzpomínám i na ligové duely na Spartě či v Bratislavě, nebo třeba na výhru 3:2 v Plzni, to se mi tehdy fakt dařilo."

"Vybavila se mi i historka s Jardou Vejvodu, to byl vynikající hráč i trenér. Po utkání v Bratislavě jsme hned další den hráli přátelák ve Vrutkách, prohrávali jsme v poločase 1:3. Jarda nás neskutečně seřval a říkal, že nám ukáže, jak se to hraje. Šel na hřiště, dal tři góly a vyhráli jsme 4:3. To bylo úžasné. Byla s ním i sranda, moc na něj vzpomínám."

Velkou část vzpomínek obsahuje také jízda Vítkovic v pohárové Evropě. "Velký zápas jsme třeba hráli s AC Milán, to už jsem byl teda na sekretariátu, v brance tehdy chytal Zápalka. Vedli jsme 2:0, což byl skoro zázrak. Jenže pak zadáci hostí nakopli míč přes celé hřiště, ten letěl k Zápalkovi, přímo na nohu, jenže nakonec ji metr před brankovou čarou zvedl a míč skončil v síti. I tak jsme však vyhráli 2:1. Zápas sledovalo snad nějakých 15 tisíc diváků. A těch úžasných utkání pak byla celá spousta," rozjímá během velmi příjemného rozhovoru Jaroslav Aniol, který se k fotbalovému trávníku již nyní bohužel příliš přiblížit nemůže.

"Sleduji ligu alespoň v televizi, jinak už to nejde, protože chodím maximálně o francouzských holích. Trápím se, jak se to dá. Naštěstí mohu vzpomínat a stále sledovat Baník a Vítkovice. Dokud to šlo, ještě jsem i jezdil. Sledoval jsem rovněž svého vnuka Marka, který hrál za Albrechtice u Těšína a byl třeba i na univerzitní olympiádě v Bangkoku jako první stoper. Hrál výborně a měly o něj zájem i ligová mužstva, ale už se věnuje podnikání a hraje jen pro radost v Brušperku. Předtím byl v přípravě Vítkovic i béčka Baníku," připomíná muž, který se nesmazatelně zapsal do historie ostravské kopané.

A v čem se vlastně oba milované kluby Jaroslava Aniola před těmi téměř sedmdesáti lety lišily? "Vítkovice se braly jako pánský klub, jako nějaká lepší společnost, kdežto Slezská byli prostě havíři. Každý měl svoje. Na Slezské jsme po zápase chodili do dřevěné hospody na koňský guláš a kupovali si slané preclíky. To ve Vítkovicích doba pokročila a už to bylo mnohem učesanější."

PANU JAROSLAVU ANIOLOVI DĚKUJEME ZA MOC PŘÍJEMNÝ ROZHOVOR A ZA CELÝ KLUB JEŠTĚ JEDNOU PŘEJEME K NEDÁVNÝM 92. NAROZENINÁM HLAVNĚ HODNĚ ZDRAVÍ.

Facebook

Reklama

ad

Tabulka

Tým Z B
1. HLUBINA 18 39
2. Opava B 18 34
3. Bohumín 18 34
4. Vratimov 18 31
5. Polanka nad Odrou 18 30
6. Havířov 18 28
7. Šumperk 18 27
8. Bílovec 18 26
9. Krnov 18 25
10. MFK VÍTKOVICE "A" 18 24
11. Valašské Meziříčí 18 20
12. Frenštát p.R. 18 19
13. Jeseník 18 18
14. Řepiště 18 18
15. Břidličná 18 15
16. Bruntál 18 8