×

Aktuality

TRENÉR MISTRŮ IVAN KOPECKÝ: HRÁČI SI PŘEDE MNOU NEMOHLI DÁT ANI PIVO
TRENÉR MISTRŮ IVAN KOPECKÝ: HRÁČI SI PŘEDE MNOU NEMOHLI DÁT ANI PIVO

vloženo 17.12.2020

Na lavičce sice vydržel jen tři roky, přesto se podepsal pod nejslavnější roky fotbalových Vítkovic. Pod vedením Ivana Kopeckého se z Městského stadionu stala obávaná tvrz nejen v Československu, ale také v Evropě. Jak na nejlepší léta Vítkovic i své trenérské kariéry dnes již čtyřiasedmdesátiletý milovník fotbalu vzpomíná?

Přišel, viděl a zvítězil. Tak by se dalo ve zkratce popsat angažmá Ivana Kopeckého u kormidla Vítkovic v historicky nejúspěšnějších letech. Co jim však v životě slavného kouče předcházelo? "Dostal jsem výbornou trenérskou školu, když jsem dělal asistenta Evženu Hadamczikovi v Baníku Ostrava. Naučil jsem se od něj diplomacii a psychologii. V Bohemians mi zase Tomáš Pospíchal vštípil takovou tu správnou tvrdost. Když pak musel na operaci, tak jsem asi tři měsíce dělal hlavního trenéra a měli jsme úspěchy. Díky tomu se o mě asi ve Vítkovicích dozvěděli a předseda oddílu, pan Rataj, za mnou přijel, jestli bych u nich nechtěl dělat hlavního kouče. To mě velmi potěšilo. I když jsem ještě pokračoval v Praze, tak jsem si připravoval hráče do Vítkovic. Hlavně z Dukel, konkrétně z Žatce Luboše Vlka a Jirku Bartla, z Tábora Bohuše Kellera, Karase jsem přivezl ze Sušic a kontaktoval jsem i další hráče," vzpomíná na svůj příchod do TJ Vítkovice Ivan Kopecký. 

Začátky ale nebyly jednoduché. "Vítkovice se v té době zachraňovaly v lize a někteří hráči měli odejít kvůli disciplíně, ať už pili či nechtěli trénovat. Všechno jsem si to zmapoval a začali jsme tvrdě makat. Jak se trénovalo za mě, tak to by dnes nevydrželi ani ligoví hráči. Větší důraz jsem kladl na výdrž a sílu než-li na výbušnost. Neexistoval hodinový trénink, vždy se dřelo alespoň hodinu a půl a hráči se s tím museli vyrovnat. A právě díky té tvrdosti, a samozřejmě také nesporné kvalitě hráčů, jsme začali cestu za úspěchem." Ta vyvrcholila v sezóně 1985/1986, kdy Vítkovice získaly titul mistrů Československa.

"To byla velká senzace. Sešli jsme se tři hladoví po úspěchu – já, předseda oddílu Rataj a můj asistent Oldřich Sedláček, který ve Vítkovicích již delší dobu působil a tamní prostředí dobře znal. Mít takového člověka je vždy důležité. Pak jsem si zavolal starší hráče jako Zápalka, Lišaník, Kovačík či Šourek a domluvil jsem se s nimi, že budeme tvrdě trénovat a půjdeme za úspěchem. Nejvíc mi pomohl Milan Lišaník, obrovská osobnost, sice již spíš jen dokopával, ale na hřišti i v kabině to byl vůdce. Měl sice problémy se životosprávou, ale domluvil jsem se s ním, že pokud ty tvrdé tréninky vydrží, tak mu pomůžu do zahraničí, což se nakonec také stalo a po titulu odešel na Kypr," připomíná bývalý kouč velké osobnosti vítkovické kopané a vzpomíná na báječnou jízdu.

"Jeli jsme do Dunajské Stredy, které měla útočníky jako hrom, ale ubránili jsme se a málem tam i vyhráli, leč tutové šance jsme bohužel nevyužili. Doma jsme následně otočili utkání s Č. Budějovicemi a už to jelo. Podrželo nás i štěstí a už během podzimu jsme si udělali základ pro boje o nejvyšší příčky. Musím říct, že se skvěle zabudovali noví mladí hráči, kteří přišli z vojny - Vlk, Bartl, Keller a další. Starší začali pořádně trénovat a vštěpili si disciplínu. Takový Standa Dostál, to byl vynikající fotbalista, ale potřeboval, aby jej někdo držel." Dle slov Ivana Kopeckého ovšem nebyl jediný.

"Býval jsem zvyklý jít před zápasem do kabiny a trošku to hecovat a někdy jsem si třeba musel odskočit na záchod. To jsem se však rychle odnaučil a nechodil tam, protože se někdy vyvalil obrovský oblak kouře. Já byl vždy tvrdě proti kouření i alkoholu, přede mnou si třeba hráči nemohli dát ani pivo. Když už, tak někde schovaní za autobusem tak, abych to neviděl. Na druhou stranu Jarda Zápalka, když nevykouřil cigaretu před zápasem či o přestávce, tak se mu klepaly ruce. Byl to vynikající brankář, ale vždy se potřeboval uklidnit. Tvrdá disciplína a tréninková morálka nás vyzvedla k titulu i druhému místo v Československé lize a rovněž dobré reprezentaci v evropských pohárech."

"Že bychom mohli soutěž vyhrát jsem si začal uvědomovat až během jara, někdy po dvacátém kole. Cpal jsem to do nich, ale oni chtěli hlavně sami. Míla Lišaník chtěl odejít s titulem a i další starší hráči to brali strašně vážně. I díky tomu jsme to tehdy dokázali. Všichni ve Vítkovicích chtěli uspět, nechtěli jsme jen poháry, ale titul. Vzpomínám si, když jsem se chodil učit od atletických trenérů, jak zlepšují výbušnost a rychlost, měli jsme tady i psycholožku. V ČSR to nebylo moc obvyklé, ale naučil mě to Evžen Hadamczik, který čerpal z německé literatury, a nakonec to vycházelo," popisuje bývalý kouč speciality cesty za titulem.

Celé slavné mužstvo si následně muselo rázem zvykat na velkou pozornost médií. "Bylo to příjemné pro trenéry i hráče. V Ostravě byl Baník a vítkovický hokej, o nás se novináři tolik nezajímali. Ale najednou jsme hráli nahoře a i samotný Baník v derby dvakrát porazili, což zvýšilo zájem o rozhovory. Praha jen kroutila hlavou, jak je možné, že jsou nějaké Vítkovice tak nahoře a s kým to tam ten Kopecký vlastně hraje, kdo to je ten Vlk, Bartl či Houška atd..."

Nešlo však jen o jednoletý úspěch, TJ Vítkovice se o rok později staly vicemistrem a do paměti fotbalových fanoušků v celé Evropě se zapsaly skalpy nejednoho favorita v pohárech PMEZ či UEFA. "Druhý rok jsme se v evropské lize dostali až do čtvrtého kola, to se zdejším mužstvům jen tak nepodaří. Byli jsme mezi osmi nejlepšími v Evropě. Vyřadili jsme například Paris Saint Germain, když jsme tam jeli, tak vůbec neměli potuchy, co jsme vlastně zač. Porazili jsme i Porto a kdyby Kadlec mířil trošku níž, a ne do břevna, tak jsme přes ně možná i postoupili," připomíná Kopecký odvetu v Portugalsku, kdy se nepodařilo navázat na domácí triumf.

Ještě více se ale čtyřiasedmdesátiletému trenérovi vryl do paměti předcházející duel s PSG. "Pro trenéra nejtěžší zážitek byl při utkání v Paříži - za stavu 2:2 a deset minut před koncem Bokandé vrazil hlavou Zápalkovi do obličeje a zlomil mu lícní kost. Jarda byl chvíli mimo a my již měli vystřídáno. Už jsem dával signál, ať jde do branky Bartl, ale masér a lékař mi oznámili, že to gólman vydrží. Šest minut jsme hráli s chudákem Jardou a oni stáli za brankou a jen mu říkali doprava a doleva. Jediné štěstí, že oni ani netrefili branku, případně to tam hráči vykopávali a my tak uhráli remízu. Doma jsme vyhráli 1:0 s Pavlem Průšou v brance a postoupili. To byla hrozná senzace, tomu nikdo nechtěl věřit," popisuje Ivan Kopecký jeden z největších okamžiků vítkovické historie.

Úspěch si však vybral svou daň a o hráče z Městského stadionu v Ostravě byl rázem velký zájem. "Po prvním roce nikdo nechtěl odejít, parta byla ohromně silná a všichni chtěli hrát poháry. Opustil nás jen Milan Lišaník. Z vojny se ovšem vrátil Miroslav Kadlec a dokázal jej nahradit, ještě pak přišel Chmela a další. Až po sezóně 86/87 začali hráči dostávat nabídky a odcházet. Lubo Vlk šel do Porta, protože si tam udělal jméno, Jirka Bartl odešel do Francie, Luďka Kovačíka zlákalo Rakousko a tak dále. S Vítkovicemi již něco dokázali a chtěli jít dál."

Postupně se dovršil rovněž čas velkého trenérského jména na vítkovické lavičce. "Tři roky, které jsem ve Vítkovicích strávil, byly sice těžké, ale hlavně nádherné. Třetí rok už to nebylo ideální, nebyly takové výsledky, někteří hráči se již viděli někde jinde a nedávali tomu tolik. Už jsem i cítil, že mě kluci mají dost. Spousta z nich odešla. Přesto na to všechno rád vzpomínám," přiznává muž podepsaný pod titulem mistrů Československa, pro kterého jsou Vítkovice i nadále důležitým pojmem: "Je to pořád srdeční záležitost a samozřejmě je stále sleduji. Jsem sice vychovaný Slávista, ale ve Vítkovicích se ze mě stal trenér, takže na ně moc rád vzpomínám a nikdy nezapomenu. Přál bych jim postup a návrat do profesionálních soutěží."

A co dělá slavný kouč 34 let od titulu? "Jsem expert pro noviny Sport, pravidelně vychází můj komentář k lize. Stále také pracuji pro agenturu jako skaut a hledám talenty. Fotbal mě pořád baví, je to můj život. V sedmnácti jsem ve Slavii začal hrát za muže a od té doby jsem v podstatě nic jiného než fotbal ani nedělal. Úplně jsem tomu propadl," popisuje svůj zápal pro nejpopulárnější sport na planetě již 74 letý agent, jenž ovšem před technikou dává přednost svému úsudku: "Používám různé technologie a vymoženosti, ale hráče sleduji hlavně vizuálně. Nechci se tím vychloubat, ale já prostě poznám, jestli v tom klukovi něco je." Leč i jemu práci v posledních měsících ztížila pandemie: "Mladí kluci přestali hrát. Trénovat někde pokoutně v malé skupince nebo s rodiči opravdu není pro rozvoj to pravé ořechové a na výkonnosti to musí zanechat nějakou stopu. Na jaře se řada z nich bude jen těžko rozjíždět a dostávat do formy. Je mi líto, že se jejich výkonnost takto zabrzdila," vysvětlil Ivan Kopecký.

Panu Kopeckému děkujeme za všechno, co pro vítkovický fotbal udělal, a přejeme hlavně hodně zdraví i dalších fotbalových radostí.

Facebook

Reklama

ad

Tabulka

Tým Z B
1. Karviná B 10 25
2. Bohumín 10 21
3. Frýdlant nad O. 10 20
4. Dětmarovice 10 20
5. Opava B 9 18
6. Rýmařov 9 17
7. Havířov 10 16
8. MFK Vítkovice 10 11
9. Frenštát pod R. 9 10
10. Polanka n. Odrou 10 10
11. Bruntál 10 9
12. Nový Jičín 10 9
13. Třinec B 9 8
14. Heřmanice Slezská 10 1