Situace vítkovického béčka, kdy čerpá pouze z hráčů A-týmu a dorostu, dohnala trenéra Vítězslava Mooce o víkendu k neobvyklému kroku. Nasadit do hry musel svého asistenta Aleše Sýkoru, jemuž letos bude už 54 let. Veterán si poradil výborně. Na půdě Baníku Albrechtice Ostravané udrželi nulu a vyhráli 2:0. „Přežil jsem to,“ smál se Sýkora, který hrál na stoperu i v záloze.
Pouze ve dvanácti lidech přicestovaly Vítkovice na hřiště dalšího nováčka páté nejvyšší soutěže. Šest hráčů ročníku 2007, včetně Martina Hlocha, který tým doplnil ze střídačky, po jednom pak 2003, 2005, 2006, 2008 a 2009. Mezi nimi pak i jedna „dvaasedmdesátka“. Tak trochu jako zjevení vypadal mezi mladíky Aleš Sýkora, který by zbytku týmu mohl dělat přinejmenším tátu.
„S nimi se to ale hraje dobře. Oni všechno oběhají, jsou šikovní, takže člověk má pak všechno lehčí,“ říká v povídání pro Deník. „Ale nebylo zbytí. Bylo nás jen jedenáct, takže jsem musel do hry,“ popisuje Sýkora, který běžně na pár minut do hry naskakuje.
Tentokrát ale musel hned od začátku, na což ho Vítězslav Mooc prý připravoval už den předem. „Upozorňoval mě na to, ale pořád jsem si říkal, že nás bude víc. Jenže dorostenci hráli v Brně, áčko den předtím venku, takže nás bylo málo. V autobuse jsem věděl, že to asi přijde,“ přibližuje Aleš Sýkora, kdy si připustil realitu.
Nervozita se pochopitelně dostavila. „Nějaké mrazení bylo, protože nastupujete po dlouhých letech v krajském přeboru, ale jakmile vejdete na hřiště, tak to bylo v pohodě. Jen jsem se plantal mezi mlaďochy a občas si to s nimi ťukl,“ směje se Sýkora.
Ostravané podle veterána překvapili i soupeře. „Hlavně se divili, že jsem vydržel celý zápas. To ale zaskočilo i mě,“ připouští, přičemž krizový moment nastal až deset minut před koncem, kdy dostal křeče. „Myslel jsem si, že to bude horší,“ vybavuje si Sýkora, který při předchozích postupových sezonách v I.A nebo I.B třídě občas naskočil do základní sestavy.
„Hlavně s kluky z devatenáctky chodím trénovat, jsem čtyřikrát týdně na hřišti, takže se udržuji. Nedělám vše, co oni, ale jsem pořád v pohybu,“ připomíná Aleš Sýkora.
„Ale na pravidelné hraní to není, zvlášť v krajském přeboru, který znám, protože jsem ho naposledy hrával někdy osm let zpátky na Hlubině. Nevím, jaké by to bylo v týmu s třicátníky, Albrechtice nehrály špatně, bylo to rychlejší, ale o to důležitější je mít okolo sebe mladé, kteří to za vás oběhají a nepřekážet, protože ti naši jsou fakt výborní a je radost s nimi hrát. Pak se jeden starší hráč ztratí,“ míní dál.
Kdyby nastoupil i Mooc, překročila by tato stoperská dvojice v součtu ve svém věku stovku. „Chtěl jsem, aby také hrál, ale moc se mu do toho nechtělo. Přece jen on se s námi do tréninku tolik nezapojuje,“ myslí si Aleš Sýkora, který měl ještě jednu motivaci.
„Když jsme jeli na ten zápas, tak jsem dostal informaci od bráchy, že se budou dívat na mého syna, který hraje na Slovensku. Pak dal za poločas hattrick, tak mě to zahřálo u srdíčka a řekl jsem si, že nesmím udělat ostudu. Ať se kluk za mě nestydí,“ líčí. „Možná jsem tam udělal ze dvě chyby, že zamlada bych si míč pokryl, ale tady už ta rychlost prostě chybí,“ ví Sýkora.
Ačkoliv vše dobře dopadlo – možná i nad očekávání – vylučuje, že by hrál pravidelně. „Určitě ne. Tady nebylo zbytí, výjimka, tak jsem do toho šel, a kdybych netrénoval, netroufal bych si. Šanci ale musí dostávat mladí, e staříci jako já, i když kdykoliv rád na pár minut vypomůžu, pokud toho mají kluci plné kecky,“ slibuje na závěr Aleš Sýkora.
Zdroj: https://moravskoslezsky.denik.cz/fotbal-kraj/ales-sykora-veteran-vitkovice-banik-albrechtice-53-let.html?login=1
